Wild Grizzly – hornický skanzen Žacléř

Poslední letošní závody byly naprosto výjimečné. Noční a denní proběhnutí hornickým skanzenem, důlní štolou, starými továrními halami a výběh na haldu s naprosto unikátním výhledem. Industriální prostředí slibovalo luxusní zážitek a čekalo nás toho tam ještě mnohem víc než jen to…

Páteční noční závod – Absolutně jsme nevěděli, co nás na trati může potkat a šli do toho s velkým respektem. Všude mráz, jak na Sibiři, ledový vítr, který pocitovou teplotu snižoval ještě níž a při představě, že se za chvíli budeme plazit ledovým bahnem mě jímala hrůza a poprvé jsem si reálně připustila myšlenku, ze tohle už je možná nad mé síly a jestli bych neměla závod raději vzdát. Ale bojovníci se nevzdávají, takže jsme se postavili na start jako vždy, odhodláni ke všemu. Erik Lajbner s Daiminkou, já s Frozen a Natálka s Vendettkou. Dětské kategorie vypsány nebyly, tak Natálka běžela s námi mezi dospělými. Trasa byla moc zajímavá, podle očekávání, i když velmi náročná, opravdu jsme si hrábli až na dno, o překážkách nemluvě. Spoustu obtížných silových úkolů, které pro mě znamenaly handicapy. Na příští sezónu budu muset zamakat na svalech. Všichni ve zdraví doběhli do cíle i s krásným umístěním. Já v ženách první , Natálka třetí a Erik v mužích druhý , tak jsem samozřejmě nakonec byla ráda, že jsem se nedala zastrašit a závod nevzdala.

Sobotní denní závod – Za sluníčka a v bezvětří působilo vše mnohem pozitivněji a s pocitem, že víme, co nás přesně čeká jsme se na start tentokrát moc těšili. Sice lehce unavení po nočním závodě, ale o to víc jsme si šli užít nádherné scenérie, které ve tmě nevynikly . Erik běžel s Axlem, já opět s Frozen . Do 3/4 závodu jsme běželi spolu, kochali se, hecovali se a užívali si to, ale pak to přišlo, rozplácla jsem se při seběhu na ostrých kamenech a zledovatělém sněhu a celkem ošklivě se potloukla. V koleni díra jak hrom, naražený loket, četné oděrky na rukou a holeň jsem ani necítila. Erik už pod kopcem se pro mě začal vracet, tak abych mu nepokazila závod, okamžitě jsem na něj křičela, že je všechno v pohodě a ať běží dál. Hrdinka. Asi pochopil, že až tak v pohodě nejsem a pořád se vracel, znovu jsem volala, ať běží, že se posbírám sama, ale asi jsem nepůsobila moc presvědčivě. Rychle jsem se tedy zvedla a přes ukrutnou bolest se dobelhala dolů s výrazem „jsem ready“ a pokusem o úsměv. Furt nic. Musela jsem na něj s adrenalinem v žilách zařvat, aby mě tam prostě nechal a běžel. Tak tedy běžel. Ale Frozen chtěla za ním a rozhodla se mě do cíle dotáhnout v závěsu za nimi. Tak jsem se zatla zuby a se slzami v očích běžela taky. Sice pomaleji a kulhavě, ale běžela jsem dál a doběhla až do cíle pro zaslouženou medaili a neskutečné 2. místo v ženách, Erik 3. v mužích a současně jako výherce sprinterské prémie.

Pak rychle omýt bahno, převléknout a znovu na start – tentokrát tedy musel s Kajou dětský závod běžet Erik. Zvládli to skvěle a s Frozen si doběhli pro „zlato“ . Natálka měla ve své kategorii velkou konkurenci místní tréninkové skupiny malých gladiátorů, ale i tak odběhla krásně druhý náročný závod za sebou a skončila mezi dětmi do 10 let jako 3.

Až na mé zranění a drobné organizační zádrhele to byl nezapomenutelný závod, který jsme si moc užili a večerní ples pořádaný Wild Grizzly na rozloučení se závodní sezónou byl už jen taková třešnička na dortu.

A teď už opravdu věším tenisky a postroj na hřebík a jdu se adventně stresovat, tedy péct, vařit, uklízet a balit dárky. Krásné svátky všem!