Nativia Challenge Zavírák

Splnila jsem si jedno velké tajné přání – postavit se na start jednoho závodu s Erikem i oběma našimi dětičkami a všemi čtyřmi bílými tahouny a byl to nepopsatelně ÚŽASNÝ zážitek.

Pravda, do poslední chvíle to vypadalo, že to ani tentokrát nevyjde (Erik stále nemá nohu 100% v pořádku, já ještě 2 dny před závodem na antibiotikách a měla jsem je mít ještě pár dní, ale přeci nepoběžím závod na ATB, že? a samozřejmě dětičky mají v tomhle období rýmu a kašel, které se stále vrací, jak bumerang). Ale nakonec to všechno klaplo a všichni jsme si to moc užili. Dokonce i nejmenší Karolínka (3 roky), která není vždycky pro každou srandu a je na sebe o dost opatrnější než kaskadérka Natálka, z toho měla neskutečný zážitek a byla snad poprvé v životě vysmátá i z toho, když upadla.

Ale zas tak úplná idilka to nebyla. Od rána celkem silný vytrvalý déšť, teplota jen pár stupňů nad nulou. Prostě psa by nevyhnal. Takže lesní trať s původně hezkými pěšinkami teď místy připomínala kluziště a místy brouzdaliště. Kde zkázu nezpůsobil déšť, dokonali ji bikeři a koloběžkáři se psy, kteří startovali jako první. Ale co, nejsme z cukru, tak si nenecháme zážitek zkazit počasím ani podmínkami, že jo? A je to jen 5 km, tak to snad přežijeme i s trochou té vody v botách. Jinak trasa zvolená moc hezky, podzimní kochací krajina, celkem mírné kopečky, co víc si na závěr sezóny přát.

První startoval Erik s Axlem. Erik ho prosil, ať si to dají trochu ve volnějším tempu, že si nohu po zranění chce nejdřív tak trochu otestovat. Ale Axel jak vidí startovní koridor, slyší startéra odpočítávat 3..2..1..START, tak se mu vždycky zatmí před očima a nevidí neslyší a kdo nestíhá dost rychle zvedat nohy, má prostě smůlu.

Pak přišla na řadu kategorie žen. Já si stanovila jeden velmi ambiciózní cíl, že letos chci aspoň jeden závod zaběhnout celý v tempu pod 5:00 min/km. A povedlo se konečně? Vlastně jo a ne. Oficiální čas jsem měla 24:36, tj. tempo 5:08, ale z toho jsem několik minut poskytovala na trati první pomoc slečně, co se přímo přede mnou natáhla, jak široká, tak dlouhá, sténala bolestí (kotník) a do toho po ní skákal její vlastní pes. Takže to fakt nešlo nezastavit. Měla jsem desetinu vteřiny na rozhodnutí – zastavit a vzdát boj v závodě nebo hrát fair-play. Nebylo o čem přemýšlet. Pomohla jsem jí dostat pod kontrolu psa, oklepat se z šoku, odklidit z cesty a pak jsem běžela k organizátorům pro pomoc. Ale hodinky mi ukazují i zvlášť čas pohybu, takže pokud bych brala tento čas, jako čas, za který jsem těch 5 km zaběhla, tak výsledné zdolání trasy bylo za 22:49, v tempu 4:46 min/km, takže to vlastně vyšlo!

Až úplně na závěr přišly na řadu děti. Konečně se přestanou ptát, kdy už poběžíme??? Natálka s Vendettou odstartovaly jako namydlený blesk. Po posledních závodech Vendetta přesně pochopila, co má dělat a vláčela Natálku za sebou celou cestu (1,2 km). Náťa to párkrát neustála, upadla, ale zase se vždycky posbírala a běžela dál. Je to tvrďák a rozbrečela se až v cíli, napůl štěstím, že přežila, napůl šokem, když to na ní dolehlo. Ale za minutu se oklepala a šla fandit ségře. Kája si vybrala pro závod Frozinku, která je takový nejrozumější tahoun. Netrpí totiž zatměním mozku, jakmile dojde na start. I tak jsem si pro jistotu vzala druhé pojistné vodítko, kdyby se moc rozběhla. Jinak by hrozilo, že Káju už nikdy neuvidím. Ale všechno proběhlo v pohodě. Kája sice taky 2x upadla, ale s úsměvem bojovala a předběhla pak i další „mimina“ na trati.

Celkově tedy povedený den. Jen nevím, jak to uděláme, až nám dospěje do běhacího věku i poslední bělouš… Budeme potřebovat do rodiny dalšího běžce. 🙂