1. Mistrovství BŠO v dogtrekkingu

Tentokrát to byl úplně jiný závod než běháme běžně. Žádné překážky, žádné bahno, ale jen hory a kopce. Trať 19,1 km a extrémní převýšení 821 m slibovaly dost silný zážitek sami o sobě. A rozhodně tomu tak bylo.

Závod byl organizován jako 1. ročník mistrovství bílých švýcarských ovčáků v dogtrekkingu, přestože jsme to měli přes celou republiku, tam jsme nemohli chybět a dobře jsme udělali, přivezli jsme si spoustu zážitků i medaile. A běloušů se tam sešlo vcelku požehnaně. Každý si mohl vybrat, jestli závod poběží, nebo pojme jako procházku po krásách Jeseníků. My volili běh. Když už extrém, tak se vším všudy.

Trať byla náročná, dlouhá, s prudkými stoupáními i seběhy. Ani nevím co bolelo víc. V kopcích dolů jsme museli psy hodně brzdit, cesta byla mnohdy plná kamenů, klacků a nerovností, tak se muselo dost opatrně, i když psům se to složitě vysvětlovalo. Ale nahoře výhledy z Pradědu a Pusteven stály za to. Počasí na běh bylo ideální, chladno, ale slunečno, jen nahoře to dost foukalo. Na hřebeni jsme se prodírali davy turistů, koukali na nás trochu jako na blázny, oni v zimních bundách, sotva popadali dech po výšlapu a my kolem nich proletěli jako vítr v lehkých funkčních tričkách plní elánu.

Vybrali jsme mladé tahouny, Amigu a Bellu, téměř dvouleté feny, které ale ještě nikdy takovou nálož neběželi, tak jsme byli zvědaví, jak si s tím poradí. A vedly si skvěle, táhly celou cestu, vypadaly, že si to moc užívají a žádnou únavu na sobě nenechaly vůbec znát.

Celý závod jsme s Erikem proběhli společně, i když v kopcích na mě musel trochu čekat. Až na konci kousek před cílem jsme se rozdělili. Stanovili jsme si osobní cíl doběhnout v čase pod 3 hodiny a to se povedlo s velkou rezervou. Erik si v čase 2:17 doběhl pro 2. místo a já v čase 2:19 pro 3. místo. Sice jako 1. žena s BŠO v cíli, ale závod nebyl rozdělený na žádné kategorie, takže bronz a veliká spokojenost.

Závod jsme si moc užili, děkujeme Spolek Petilo za organizaci.