Tlapkros CC závod

Tlapkros 2019 – závod, kde se mi poprvé povedlo promeškat start

Konečně závod, který jsme měly za humny – Tlapkros na Svárově, jen 15 min od Kladna, takže to byla jasná volba na sobotní program. Trasy místními kopcovitými lesy jsme si proběhly předem, tak jsme věděly, co nás přesně čeká. Myslela jsem si, že mě nemůže nic překvapit. Poprvé jsem si místo trasy Sprint dobrovolně zvolila Mid na 8 km. Na ty dva mega kopce na trati jsme se mimořádně „těšily“. Brzy ráno jsme se zaregistrovaly, pak následovaly takové ty běžné činnosti, pořádně vyvenčit, obléknout, obout závodní boty, navléct postroje, sedáky, zkontrolovat, že vše sedí, upevnit čip časomíry, nacpat do kapes kapesníky, zakousnout energy tyčinku, protáhnout, rozehřát, alespoň 4x zaběhnout na ToiToi…a pomalu se odebrat ke stratu, kde se akorát začali řadit první startovní dvojice. Náš startovní čas byl 10:01:30, pořád dost času. První startující odstartovali. A sakra, potřebuji čůrat, zase, už popáté. Slyším, že už volají mé startovní číslo, ať se připraví do fronty před start. Mávám ale na startéra, že prostě musím. Představa, že běžím 8 km a celou cestu se mi chce ukrutně čůrat, byla hrůzostrašná. To ještě určitě stihnu, zabíhám na toiku, sakra ještě sundat sedák, prokletá přezka nejde rozepnout…. Konečně. Přesně v 10:01:30 vybíhám z toiky, jednou rukou připínám psa, druhou mávám na startéra, že už letím. Daiminka na mě kouká, jako jestli jsem se nezbláznila, ale pak pochopí, že asi už závodíme a zabere. Startem o cca 60 m dál probíhám už v plné rychlosti o drahocených pár desítek vteřin déle, než jsem měla. Na vysvětlování není čas, prostě běžím, jak nejrychleji to jde. Sakra, došel mi dech,… to brzo, ještě 7,5 km přede mnou. Ve snaze dohnat ztrátu ze startu jsem přepálila start. No, to bude super závod. Teprve po dalších pár stech metrech se oklepu z šoku, uklidním se, přestanu si nadávat a v rámci možností začnu pravidelně dýchat. Pak už závod nabere tak nějak standardní směr. Běžím, funím, pobízím Daiminku, kochám se krásnou přírodou a místy bojuji o přežití, jako vždy. Konečně CÍL! Jenže tentokrát to pro mne cílem neskončilo. Po doběhnutí (čas 41:41, výsledné průměrné tempo 5:19 min/km, umístění 9/18) vychodím Daiminku, dám jí recovery drink, ještě jednou vyvenčím, rychle ze sebe schazuji mokré oblečení, oblékám suché funkční triko, měním psy – Daiminku do auta, Frozen ven. Protáhnout a ještě jednou na start. Natálce totiž organizátoři nedovolili pro její věk startovat oficiálně v závodě, ale povolili nám se pak po trase závodu proběhnout mimo závod. Tak jsem jí slíbila, že až doběhnu, tak si vezme Frozen a může si sprintovou 4 km trasu proběhnout. Mezitím už ale postupně začali sundavat musherské značení z trasy, tak nezbývalo než běžet s ní. No, byla jsem vcelku ráda za tempo osmiletého dítěte. Vrátily jsme se akorát včas chvilku před vyhlášením výsledků. Musím uznat, že vše bylo pěkně zorganizované, nikde nic nevázlo, atmosféra parádní, účast vcelku slušná, na první ročník palec nahoru. My jsme si to po úvodních trablích nakonec taky užily, do příště se polepšíme. I Natálka byla spokojená, že se mohla proběhnout a navíc nám slíbili, že příští ročník počítají i s dětskými kategoriemi.